Níže si můžete přečíst „necenzurovaný“, poutavě a emotivně napsaný příběh naší vynikající střelkyně Lenky Hořejší a týmů ČR na MS IPSC, které proběhlo ve USA na Floridě.
Vynikající výsledky našich střelců
1.místo Production – kategorie Supersenior – Miroslav Kameníček
2.místo Open Lady – Martina Šerá
2.místo Revolver – kategorie Senior – Zdeněk Němeček
2.místo Revolver – kategorie Supersenior – Lumír Šafránek
2.místo Team Open – Martin Kameníček, Miroslav Havlíček, Zdeněk Heneš
2.místo Team Open Lady – Martina Šerá, Lenka Hořejší, Kateřina Šustrová
2.místo Team Production – Robin Šebo, Zdeněk Liehne, Miroslav Zapletal, Michal Štěpán
Necenzurovaná zpráva ze závodu:
Zdravím Vás přátelé,
od poslední zprávy, ve které jsem se s Vámi dělila o zážitky z mistrovství světa v Řecku, uběhly tři roky. V mezidobí proběhlo v loňském roce mistrovství Evropy v Portugalsku, avšak to byl pro mě takový debakl, že jsem na ten závod raději zapomněla. O to více a systematičtěji jsem se připravovala na říjnové světové klání, abych se teď s Vámi podělila o postřehy ze střeleckého svátku konaném v domovině IPSC střelby, tedy v Americe.
V týmu Open lady jsem závodila spolu s Katkou Šustrovou, se kterou jsem před 17 lety začínala, a Martinou Šerou, dnes profesionální střelkyní ČZUB. Všechny tři jsme strávily 5 dní na 30 střeleckých stanovištích v tzv. super squadu se světovou ženskou špičkou z Ameriky, Austrálie, Filipín, Israele a Norska. S Katkou a Martinou jsme spolu střílely v národním týmu již několikrát, poprvé na mistrovství Evropy v Srbsku v roce 2010. Tenkrát jsme jako tým ještě moc nefungovaly. Ale čas, nabyté zkušenosti a životní zkoušky nás všechny obrousil a v pondělí 13. října jsme nastoupily jako jeden „muž“ připraveny dát do toho maximum a pro naši zemi vybojovat co nejkrásnější umístění.
Organizátoři připravili vynikající situace. Na první pohled se nám zdály v podstatě podobné těm našim v Česku, ale po prvních briefinzích (představení a prohlídce situace) jsme zjišťovali, že atmosféra mistrovství světa udělá své a úroveň je tak vysoká, že jakákoliv chyba je nesmazatelně zapsána na výsledkové listině. Byly chvíle, kdy jsme si přáli, aby se alespoň na nějaké situaci terče nehýbaly. V ten moment se pod námi začala houpat alespoň „zem“, když jsme stříleli z jakéhosi plavidla.
Diváci si také užili pěknou podívanou, když se střelci potýkali na situacích s King Kongem, létajícími ufony, piráty z Karibiku nebo rozjetými koňmi na divokém západě a přitom třeba zrovna museli střílet jen silnou rukou. Jednou jsme se dokonce váleli v potu tváře ponořeni do prachu a snažili se skrz oblaka a zapadající slunce strefit z lehu malé tmavě modré kovové poppery. Potrápilo to nejen střelce, ale i naše závěry pistolí…
V sobotu, poslední den závodu, nevím, co se přesně stalo. Čekalo nás dostřílet ještě 6 situací. V minulosti byl pro mě poslední den spíše psychický dojezd, už to jen dotáhnout a přežít. Tentokrát tomu bylo naopak. Na každou situaci jsem nastupovala klidně, v naprostém soustředění a bez jakéhokoliv kalkulu. Nebyla situace, kde bych se dopustila nějakých velkých chyb a ze všech jsem odcházela s výbornými časy i zásahy. Možná to bylo tím, že mě v tichosti zpovzdálí po mnoha letech sledoval táta s bráchou a beze slova mi pomáhali. Nebo to bylo i možná tím, že jsem přestala myslet. Nepřemýšlela jsem. Nepřipouštěla jsem si myšlenky, co když .. co když minu terč, co když chytnu penalizaci, co když se mi něco stane. Prostě jsem jen střílela. A měla z toho neskutečnou radost. Možná i proto jsem měla poprvé na poslední situaci po zasunutí zbraně do pouzdra slzy v očích. Klidně bych si to dala od začátku celé ještě jednou!
V průběhu závodu jsem výsledky nesledovala. Až v sobotu večer jsem se dozvěděla, že jsem se prakticky „přes noc“ posunula z devátého místa na 4. Byla jsem naprosto nadšená. Vzhledem k tomu, že střílení je sice důležitou součástí mého života, ale je to stále koníček, říkala jsem si, že dostat se mezi profesionálkami do první desítky by byl skvělý výsledek. Pro mě osobně to byl nejlepší závod na nejvyšší úrovni vůbec. Nejen vzhledem k výsledkům, ale také k výjimečné atmosféře, která se během těch několika dní vytvořila. Martina dovezla v individuálním hodnocení žen stříbro a Katka vybojovala devátou příčku.
V týmu jsme s holkami domů nakonec dovezly nádherné STŘÍBRO a opět se posunuly od posledního MS v Řecku o jednu příčku výš. Uvidíme, co přinese za tři roky mistrovství světa ve Francii.
Za tento úspěch může řada lidí a tak bych jim totou cestou ráda poděkovala. Děkuji zejména mému partnerovi Denisi Altunovi za cenné rady, přípravu zbraní a za peklo na cvičišti (mimochodem v divizi Classic dosáhl s 26. místem svého nejlepšího výsledku). Děkuji svým rodičům a rodině, za podporu a poskytnuté zázemí, také svým kamarádům a kolegům, že mi drželi palce, svému domovskému klubu SK Opařany za podporu a toleranci při mé přípravě.
Velký dík patří mým sponzorům – texaskému výrobci zbraní STI – Match Master 9 mm Luger šlapal jako hodinky, výrobcům nábojů společnosti Alsa Pro a Sellier&Bellot, vybavení Double Alpha Academy a společnosti Coptos Printing Unit.
Jako již mnohokrát v životě se mi potvrdilo, že jakýkoliv závod, ať už ten s pistolí v ruce nebo ten v životě, končí poslední ránou a že je třeba bojovat až do konce.
Přeji Vám – Přesnost! Sílu! Rychlost!
DVC – Diligentia! Vis! Celeritas!
Lenka