Bronzová medaile do Opařan
Necenzurovaná zpráva ze závodu:
Zdravím Vás přátelé,
je tomu týden, co jsem se vrátila z Mistrovství Evropy v Srbsku. Jelikož ani nevím, jak ten týden utekl, dostala jsem se k tomu, abych Vám jako již tradičně napsala pár řádků, až nyní.
Na tento střelecký svátek jsem se těšila 3 roky. Naposledy jsem závodila na mistrovství Evropy v IPSC (praktické) střelbě v roce 2007 ve Francii, mistrovství světa na Bali v roce 2008 jsem díky nové práci vynechala a jelikož se tento evropský svátek střelců koná jednou za tři roky, nemohla jsem se letošního září dočkat. Srbská IPSC organizace nám připravila vskutku nezapomenutelný zážitek a všichni jsme měli pocit, že opravdu střílíme „jako rytíři“. To byl ostatně i podtext celého závodu: „Battle of Knights“.
Dle propozic měl každý závodních projít během týdne 24 střeleckými situacemi (stage) s minimální potřebou 400 nábojů. Do Srbska jsem přijela s plným kufrem výstroje, 2 pistolemi a tisícovkou nábojů. V plné zbroji mě v pondělí ráno čekalo 6 situací stejně jako 3 další po sobě jdoucí dny. Jeden den volna připadl na náš squad až v pátek. Český Open lady tým (ve složení Kateřina Šustrová, Martina Šerá a já) střílel v super-squadu spolu s dalšími národními lady týmy z Rakouska, Itálie a Španělska. Na toto ME jsem se připravovala tak jako na žádné jiné a měla jsem ty nejvyšší ambice. Z Francie jsem si dovezla těsné stříbro a tak bylo přirozené, kam budu „mířit“.
Hned první situaci – střelbu silnou rukou – jsem vystříhla jako z učebnice a ve stejném duchu jsem pokračovala dál. Šlo to dobře až do situace číslo 4. Jednalo se o dlouhou střeleckou situaci s 32 ranami, kde se převážně papírové terčě musely střílet v několika polohách, ale hlavně třikrát z kleku. Dlouhé střelecké situace jsou moje parketa. Na kolena jsem si samozřejmě vzala nezbytné chrániče. Když na mě přišla řada a uslyšela jsem signál startu, ani nevím, jak jsem se situací prostřílela, až do jednoho momentu … Předposlední poklek nebyl ani tak poklek, ale spíš skok na pravé koleno, ve kterém jen jemně luplo, ale po poslední ráně neskutečně bolelo. Situaci jsem odstřílela za fantastických 21,53 sekund a jednoznačně za nejlepší čas v lady kategorii. Odcházela jsem však ne se slzami štěstí, ale slzami bolesti.
Díky podpoře týmu jsem dostřílela zbytek dne. V hotelovém pokoji jsem jen doufala, že led, prášky proti bolesti a spánek vše do druhého dne spraví. V tu chvíli byla ale nejbolestnější představa toho, že veškerá dřina, která předcházela tomuto závodu přijde nazmar. Druhý den ráno jsme v místním sportu nakoupili neoprenové ortézy a na odpoledních 6 stage jsem nastoupila s rozhodnutím bojovat do poslední chvíle. Nemohla jsem si už dovolit pohyb ani běh naplno, ale i tak jsem během dalších dní za sebou mnohokrát slyšela potlesk. Jen jsem si v duchu někdy říkala, jestli spíš neteleskali, že jsem stage vůbec dokulhala 🙂 Nevyvarovala jsem se několika chyb a závad zbraně. A vzhledem k tomu, že jsem byla ve squadu s nejlepšími střelkyněmi Evropy, mohla jsem jen odhadovat, jaké asi bude výsledné pořadí. Nějak jsem si nepřipouštěla, že bych nebojovala o 1. místo, přesto jsem poslední ranou závodu předpokládala, že se můj výsledek bude pohybovat někdě kolem 4. nebo 5. místa.
Výpočet konečných výsledků je v IPSC velmi složitý proces a každá stage závodu má jinou váhu, která se ještě dělí dle nejlepších střelců v divizi (v mém případě v divizi Open). Všichni střelci dostříleli závod v pátek v 6 hodin večer a v tu chvíli začalo maximální pracovní vypětí pro všechny rozhodčí statistiky. Finální výsledky byly sice tajné, ale tak nějak jsem již při večeři věděla, jak to všechno dopadlo …
V sobotu večer se konal závěrečný ceremoniál, kde bylo přes 1000 lidí. Vyzdobený sál byl v šeru podbarven nádhernou hudbou a slavnostní atmosféra se dala krájet. A tak když při vyhlašování výsledků v divizi OPEN kategorii LADY zavolali na 3. místo Lenku Hořejší, měla jsem husí kůži po celém těle a jen stěží zadržovala slzy. I přesto nebo možná právě proto, že jsem na pódium nemohla jako obvykle doběhnout, ale spíše lehce dokulhat, strhl se v sále obrovský aplaus. V tu chvíli jsem za bronzovou medaili pro sebe, Českou republiku a hlavně pro všechny, kteří mě po celou dobu podporovali, byla nesmírně šťastná.
Pro stříbro si pak došla kamarádka Lorena Ballesteros ze Španělska a zlato si již po několikáté vybojovala výborná střelkyně Gabriele Kraushofer z Rakouska. Ve vyhodnocování národních týmů jsme si pak došly spolu s Katkou a Martinou pro stříbrnou medaili, zlato si odnesly Rakušanky a bronz Španělky.
Loučení s Bělehradem bylo smutné a cesta domů se zraněním náročná. Jakmile však s kolenem vše vyřeším, těším se na trénink a přípravu na další závody. Pokud mi bude dáno, čeká mě příští rok v říjnu mistrovství světa v Řecku.
Jak IPSC střelci obvykle zakončují dopisy – DVC – Diligentia! Vis! Celeritas!
přeji i Vám – Přesnost! Sílu! Rychlost!
Lenka
